Garfield

Garfield byl rozkošné kotě. Když kolegyně v práci básnila o tom, že jejich britská kočka má koťata, nic jsme ještě o problematice chovu bez PP a geneticky přenosných nemocech nevěděli. Slovo dalo slovo a my si po několika návštěvách vezli domů statečného a zvědavého chlupáče. Stal se okamžitě miláčkem a rovnocenným členem rodiny, jezdil s námi na návštěvy k rodině i na dovolené. Všude byl během 10 minut doma, byl aktivní, chytrý, hravý! Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl být nemocný. Jak dospíval, začal být odtažitější a mít občas problémy s dechem, dýchával do břicha a překotně, někdy a otevrenou tlamičkou, ale veterina ani po několika navštěvách nenašla problém, a nikdo z doktorů nezmínil potřebu vysetrení srdce. Přičítali jsme to tedy horkému létu a proslulé britské povaze. Jednoho dne se však ze zahrádky domů připlazil pouze na předních packách, zbytek těla nehybný. Zmateně mňoukal. Popadli jsme ho a fičeli na veterinu. Na chvíli se uklidnil, ale po čase mňoukání zesílilo a z jeho projevu bylo jasné, že má velike bolesti. Tkáň postižená nedostatečným přistupem krve už začala odumírat. Přišlo na řadu vyšetření a diagnosa. HCM V POKROČILÉM STÁDIU. Bylo mu tenkrát rok a půl, prognóza v případě pokusů o léčbu nebyla vůbec dobrá. Představa, že by se něco takového stalo a my nebyli náhodou doma, byla děsivá. Se slzama v očích jsme se rozhodli, že ho necháme usnout. Nebylo to tak rychlé a milosrdé, jak jsme si přáli, protože psychika vydrážděná ukrutnými bolestmi se bránila. Nakonec usnul. Dnes je to něco přes dva roky, co odpočivá na zahrádce pod levandulí. Obě naše holky k ní rády chodí. 

Dávejte pohor při výběru vašich čtyřnohých přátel, nepodporujte ty, kteří množí bez odpovědnosti.

 

ALENA